Dobrou noc a sladké sny

Dusím se. Struna se pomalu zařezává do mého krku. Nemůžu dýchat, chroptím. Cítím bolest. Snažím se rukou zachytit a uvolnit strunu, ale nejde to. Cítím na rukou krev, která mi vytéká z krku. Za mnou někdo stojí a škrtí mě. Je silnější než já. Pevně drží strunu a neustále ji přitahuje. Nemám šanci. Docházejí mi síly. Asi teď opravdu umřu a tohle je konec. Na poslední chvíli se vzbudím, kašlu a držím se za krk. Snažím se popadnout dech. Stále ještě nechápu, že se mi to jenom zdálo. Bylo to tak opravdové a ještě pořád mě bolí krk od škrcení. Klid, zase „jen“ noční můra.

Lidi se rychle ztrácejí z ulic. Po setmění totiž vycházejí z brlohů zombie. Bojí se i umělého světla, ale v naší ulici zrovna nefunguje osvětlení. Jdu pozdě a nestíhám doběhnout domů. Z křoví na mě jeden vyskočil. Zakousnul se mi do nohy a já cítím ukrutnou bolest. Vidím otevřenou ránu, krev, strukturu masa a kostí zevnitř. Sbíhají se další zombie a začínají hodovat na mém těle. Žerou mě zaživa a já všechno cítím. Trpím a křičím bolestí. Když už se to nedá vydržet, vzbudím se. Držím se za nohu, kterou mi žrali a kontroluju, jestli jsem v pořádku. Klid, byl to zase „jenom“ sen.

Něco se děje s mými zuby. Pomalu se začínají drolit. V puse cítím rozemleté zubní kousky. Fuj. Musím to vyplivnout. Trochu předkloním hlavu a dlaně sevřu do misky. Začnu plivat zubní drť. Rozpadají se pořád další zuby. Nekončí to. Postupně vypadají úplně všechny. Cítím, jak se zuby rozsypávají a sleduji plnící se dlaně. Je to nepopsatelně nepříjemný pocit. Zoufalý, bezmocný. V ústech zbývají jen torza a krátery původního chrupu. Brrr, běhá mi mráz po celém těle. Nakonec se hrůzou vzbudím. Mám zuby? Mám. Díky Bohu.

Ležím na operačním stole. Jsem v narkóze a za chvíli mám podstoupit chirurgický zákrok. Stále vnímám a tuším, že i přes narkózu vše ucítím. Doufám, že se mýlím. Doktor bere skalpel a zařízne mi ho do těla. „Řvu“ bolestí. Doktor nic netuší. Tělo je uspané a zvenčí se jeví zcela klidné. Vše vypadá normálně. Takových zákroků přece dělá. Já trpím jako zvíře a prožívám si operaci „naživo“. Zase zlý sen. Je to paradox – dvojí spánek. Ve spánku se mi zdá o umělém spánku a prožitku neskonalého utrpení v něm.

Takových snů se mi zdálo nespočet. Je to pravidelná realita téměř každého narkoleptika. Kolikrát jsem se bála zase usnout, protože už předem bylo jasné, co mě čeká. Kdo by chtěl ty hrůzy prožívat pořád dokola. Noční můry, děsy či spánková paralýza – jsou drsné a umí vyčerpat. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Narkoleptici sní velmi živě a autenticky. Jakoby se to skutečně dělo na vlastní kůži. Nemusí jít zrovna o noční můry. Týká se to všech snů, které působí naprosto skutečně. Doslova vše cítím a vnímám, jakoby to bylo doopravdy. Po probuzení jsem často zmatená a chvíli mi trvá než se vzpamatuju. Přemýšlím, jestli se mi to jen zdálo nebo se to opravdu stalo. Občas mám problém rozpoznat realitu od snu. Někdy se mi stává i v průběhu dne, že si vybavím nějakou situaci ze snu. Bývají tak přesvědčivé a já chvíli věřím, že se to opravdu stalo. Až později logicky vyloučím některé okolnosti a dojdu k závěru, že to byl jen sen.

Někdy zase přemýšlím, jestli je tento svět skutečný a doopravdy nežiju někde úplně jinde – ve snu. Nebo se prostřednictvím snu spojím s nějakým druhým já, které žije jinde. Ocitám se běžně v jiných světech a dimenzích. Moje sny se dají nejlépe přirovnat ke sci-fi. Normální lidi na to jdou do kina, ale já to doopravdy prožívám, respektive prospávám. Film Počátek od Christophera Nolana (mého oblíbeného režiséra) to vystihuje celkem trefně. Když jsem na něm kdysi byla v kině, seděla jsem jak zařezaná v sedadle a nechápala, jak to někdo dokázal tak vykreslit a přenést na plátno. To, co se běžně odehrává během mého spaní. Ten film musel vymyslet narkoleptik. Většinu filmů, které jsou hodně fantastické, musel vymyslet někdo takový. Zní to bláznivě, ale kdoví, jak to všechno doopravdy je. Lidský mozek a vesmír nejsou zdaleka probádané a věci mezi nebem a zemí se vysvětlují jen ztěžka. Vzhledem k tomu, že za celý život strávíme ve snech několik let, dalo by se opravdu mluvit o druhém životě nebo životech někde „jinde“.

Před lety jsem nočními můrami trpěla poměrně intenzivně. Pravidelně jsem řvala ze spaní a manžel mě musel budit. Kolikrát se mnou cloumal a mluvil na mě, než jsem se úplně probrala. Obvykle jsem pak brečela a vzpamatovávala se ze svých snů. Nejhorší byly takové, kdy se něco špatného stalo mým blízkým. Trvalo několik let, než se mi podařilo noční můry lépe zvládat. Nějakým způsobem se mi povedlo překonat svůj strach ze snů. Když něco trvá moc dlouho, člověk si na to zvykne a už se tak nebojí. Přijde mu to svým způsobem normální. Pár let se mi pravidelně zdají noční můry – no jo, vlastně standard… A to byl ten moment. Překonáním strachu začaly nepříjemné sny automaticky slábnout a mizet. Místo nich se mi zdály jiné živé sny. Naprosto úžasné, dobrodružné, neskutečné. A všechny jsou v tu chvíli jako skutečné. Dříve jsem se s křikem budila a nechtěla znovu usnout. Dnes se vzbudím a jsem zklamaná. Chci zpátky a ještě chvíli prožívat všechny ty úžasnosti.

Z živých snů plných dobrodružství se časem staly lucidní sny. Naučila jsem se sny a sebe ve snu uvědomovat. Naučila jsem se sen ovládat a řídit. Rozhodnu jakým směrem se vydám, kam se bude sen ubírat a co se v něm bude dít. Naučila jsem se létat, proplouvat časoprostorem, tunely do jiných realit, vesmírem. Umím procházet zdmi i otvírat dveře „jinam“. Pohybovala jsem se na dně neznámého vodního světa. Zní to bláznivě a jde stále jen o sny, ale vy máte pocit, že tam skutečně jste. Je velmi těžké se popisem jakkoliv přiblížit. Museli byste zažít. Často se stává, že nějaká hrozivá situace je vstupní branou do úžasného lucidního snu. Dalo by se tedy uvažovat o nočních můrách jako přípravě na další level. Musíte se naučit ovládnout a překonat svůj strach, abyste postoupili dál. Když to zvládnete a překročíte své meze, budete odměněni. Postupně jsem zvládla uvědomění si sama sebe ve snu, prohlédnout si svoje ruce, vystoupit ze svého těla a podívat se sama na sebe ze shora, lítat. Je toho mnohem víc, ale jen tak pro představu.

Jak jsem se naučila lítat? Jednou se mi zdál takový děsivý sen. Byla jsem v posledním patře mrakodrapu. Stála jsem na vyhlídkové terase a viděla celé město pod sebou. Najednou se všechno začalo třást a bylo to čím dál intenzivnější. Věděla jsem, že nemám moc času. Pokud něco neudělám, mrakodrap se zřítí a já umřu. Zemřít jsem sice nechtěla, ale byla jsem zablokovaná a neschopná čehokoliv. Zůstala jsem stát na místě. Mrakodrap se následkem zemětřesení zřítil k zemi a já zahynula v jeho troskách. STŘIH. Jsem na střeše mrakodrapu a země se začíná třást… Nevím kolikrát se mi to zdálo pořád dokola. Jako smyčka. Pokaždé jsem skončila mrtvá v sutinách. Trvalo to dlouho, ale jednou se mi podařilo ovládnout svou vůli a vzlétnout. Byla jsem ve vzduchu a uměla lítat. Pozorovala jsem ten mrakodrap, jak se řítí dolů a já byla v bezpečí. Od té doby umím ve snech vědomě lítat.

Během let jsem vypozorovala, že zlé sny přicházejí za určitých okolností. Hodně to souvisí s psychikou, stresem, dodržováním spánkové hygieny a dalšími okolnostmi. Každý si musí vypozorovat svoje vzorce. Já například vím, že když jdu spát včas, všechno je OK. Pokud ponocuju a jdu pozdě do postele, je velká pravděpodobnost, že můj spánek bude neklidný, provázený nočními můrami. Navíc se téměř jistě dostaví i spánková paralýza během usínání. Tento stav se někdy nazývá jako „nejživější noční můra“. Jsem někde mezi bděním a spánkem, ale zasekla jsem se napůl cesty. Mám hrůzostrašné smyslové halucinace. Všechno se to odehrává v mojí těsné blízkosti, ale nejsem schopná reagovat, pohnout se, vykřiknout. Tělo je ochrnuté.

Dokonce i na spánkovou paralýzu se dá časem zvyknout. Není to jednoduché, trvá to dlouho, ale jde to. Prožívám ji pravidelně, ale dnes pro mě není zdaleka tak děsivá a nepříjemná jako před lety, kdy u mě začala. Samozřejmě, že přetrvává pocit bezmoci z neschopnosti se pohnout a ovládat svoje tělo, ale už to znám a jsem víc v klidu. Zachovat klid je přesně to, co vám pomůže zmírnit nepříjemný prožitek. Čím víc s tím bojujete, tím horší spánkovou paralýzu prožijete. I tady hodně pomáhá desatero spánkové hygieny, rozkódovat, co vás zrovna ovlivňuje, vlastní disciplína a práce s vědomím. Pokud prožíváte spánkovou paralýzu pravidelně, působí vám velké potíže a máte pocit, že to sami nezvládáte, zkuste konzultaci s psychologem. Můžou pomoct řízené behaviorální a relaxační techniky nebo meditace.

Rozdíl mezi noční můrou a spánkovou paralýzou (u mě) obvykle spočívá v následujícím:

Noční můra

• Zpravidla se odehrává v jiném, externím prostředí.
• Jsou velmi živé, nepříjemné či strašidelné, ale celkově odlišné třeba od halucinací během spánkové paralýzy – kdo zažil, ten ví.
• Tělo se může hýbat, cukat, převalovat apod.
• Během noční můry můžete mluvit nebo křičet ze spaní, mumlat nějaké nesmysly apod.
• Jsou to stavy během REM fáze spánku (jako normální sny).
• Typickou zkušeností bývá ohrožení života (našeho nebo našich blízkých), bezpečnosti či sebehodnocení.
• Součástí jsou pocity jako úzkost a strach.
• Nastupují spíše až v druhé polovině spánku, jen výjimečně na počátku.
• Po probuzení se člověk rychle zorientuje, noční můru si dobře pamatuje a je schopen ji popsat.

Noční děs

• Objevuje se krátce po usnutí během nejhlubší fáze N-REM spánku.
• Z nočního děsu se člověk vždy probudí.
• Doprovodné jevy jsou panický křik, zrychlený tep a velká úzkost.
• Vyskytují se spíše u dětí, v dospělosti málokdy.
• Po probuzení je člověk dezorientovaný, nepoznává okolí ani své blízké a nedá se uklidnit.
• Děj nočního děsu si nepamatuje nebo jen trhliny.

Spánková paralýza

• Odehrává se vždycky v mém vlastním pokoji, který vypadá stejně, jako před ulehnutím do postele.
• Obvykle ležím na zádech a věci se dějí kolem mě.
• Vyjevují se mi duchové, mimozemšťané, monstra a jiné bytosti. Vidím a slyším je, nebo cítím jejich dotek. Někdy nikoho nevidím a jen slyším, jak na mě mluví. Něco mi diktují, hovoří neznámým jazykem, ale já jim rozumím. Někdy slyším jen kroky nebo pohyb a cítím existenci čehosi v bezprostřední blízkosti, i když to nevidím.
• Nejde ani tak o sen, jako o autentické vjemy vyvolávající obrovskou úzkost.
• Zapojují se různé smysly dohromady nebo jen některé z nich – u mě nejčastěji sluch, zrak a hmat.
• Tělo je ochrnuté, neschopné pohybu. Stejně tak hlasivky. Prostě spánková obrna.
• Chci a snažím se probudit, ale nejde to. Když se podaří, tělo zůstává ještě chvíli v paralýze a nemůžu se pohnout do úplného odeznění.
• Kromě toho zažívám několikanásobné probouzení ve snu. Myslím si, že už jsem vzhůru, všechno kolem působí zcela realisticky, ale po chvíli zjistím, že stále spím a sním. Takové probouzení se může opakovat dokola, až dojde konečně ke opravdovému probuzení. Velmi těžko se odlišuje spánková a skutečná realita.
• Může se to odehrávat opakovaně několikrát za sebou, dokud se mi nepodaří normálně usnout.
• U mě se vyskytuje vždy jen při usínání, ale může se objevovat i při probouzení – prostě při přechodu mezi bděním a spánkem a naopak.
• U mě je to obvykle záležitost několika minut, ale u některých lidí trvá i hodiny.

Trpíte něčím podobným? Zkuste si udržet pozitivní mysl. Vím, není to lehké a sama se sebou bojuji. Ale držím vám palce! Pokud chcete, podělte se v komentářích o vlastní zkušenost.